DVACET DEVĚT

11. února 2014 v 16:58 | Šílenej |  Everything is about change and second chance by Šílenej
Chrose z Bičikova počitače (ne pera) opět v akci...

Jo a to víte, že si do filmu údajně přivymysleli pár Chrose scén? Úžasný


Takže stojim tady s Ozerou kousek od ředitelny a chystám se ukrást v podstatě top secret složku. Ke všemu spoléhám jen a jen na Ozerovy balící schopnosti. Jestli to soudruhovi nebude stačit, tak mu klidně i vrazim a budu riskovat okamžitou smrt, protože v tuhle chvíli riskuju téměř jistý vyhazov a možnost stát se Lissinou strážkyní. Počkat... to vlastně neni poprvé, takže to mlácení Boha Akademie si nejspíš odpustim.

Ještě jsem si prohlédla Ozeru, abych zvážila, jestli je schopnej Ronnie zabavit anebo mám ještě skočit pro zhulenýho Adriana. Hm, muselo se nechat, že Bubba ho vyfik tak, že se skoro dalo říct, že vypadal... no... dobře. Aniž bych si to uvědomila, tak jsem na něj blbě zírala. Odkašlala jsem si, když mi to došlo a snažila se dělat jakože nic. Ozera si naštěstí ničeho nevšiml. ,,Ehm... Bubba byl tak zaneprázdněnej sprdávánim mě za to, že tě chudinku mlátim, že ti zapomněl udělat něco s vlasama," snažila jsem se to zakecat a civěla mu na háro.

,,Jaká škoda," zalitoval rádoby a nejspíš mu to bylo úplně volný.

,,Hm, vlastně vypadáš, jako kdybys právě celej den strávil v roští hledánim Šípkový Růženky a místo ní jsi potkal tři prasátka," plácala jsem.

,,Co? Proč tři čuníky?" nepobíral.

,,Protože i tři čuníci, můj drahý Ozero, by tě pěkně pocuchali," pokoušela jsem ho. ,,Ale když si to hnízdo jen trochu prohrábneš, dalo by se to zachránit."

,,Tak jsem se jednou nečesal. No, to je tragédie," stěžoval si.

,,Copak ty se někdy češeš?" divila jsem se.

Ozera mě ignoroval a s povzdechem si to svoje háro prohrábl, ale ještě to zhoršil. Vypadalo to jako hodně křivej kohout. Vyprskla jsem smíchy. ,,Ty jseš případ. To musíš takhle," řekla jsem a než jsem si to uvědomila, tak jsem mu prohrabovala vlasy a snažila se je nějak zkrotit. Bylo to v pohodě, dokud jsem se jenom koukala na ty vlasy a posmívala se jim, ale když jsem zabloudila k těm jeho vytuněnejm modrejm očím, tak jsem na okamžik ztuhla. Znovu jsem si odkašlala, abych tu trapnou chvíli zamaskovala. Zasranej Bubba, že já za nim lezla. ,,To už by šlo," svedla jsem řeč zas k háru. Poplácala jsem ho po rameni, že by mu možná i upadlo, kdybych ještě víc zabrala. ,,Tak běž, tygře."

Ozera mě sjel pohledem Ještě-provokuj-a-vyfláknu-se-na-to-úplně, zaklepal na dveře a zmizel za nimi. Nechal je pootevřené, abych jimi pak mohla proklouznout. Dohodli jsme se, že signálem pro čistej vzduch bude slovo motorka. Nebo se spíš dohodnul on. Jak chce zavést hovor k motorce zrovna netušim.

,,Pane Ozero!" slyšela jsem z pracovny Ronniin hlas. Ronnie Breytonová byla zhruba pětatřicetiletá celkem udržovaná blonďatá Morojka. Tím, že za sebou měla řadu plastických operací, se zrovna netajila. Bezmála se tím chlubila a povídalo se, že každou chvíli je doporučovala i Kirové. Kirová jí ale vždycky poslala někam a jen tak mimochodem myslim, že té by to už ani nepomohlo.

,,Pro tebe vždycky Christian, Ronnie," řekl téměř svůdným hlasem. ,,Jak se vůbec dneska máš? Nemáš náhodou nový účes?" Zajímavý, zatím si Ozera vede líp, než jsem čekala.


,,Ty sis všimnul?" zaradovala se Ronnie a vůbec ji nevzrušovalo, že jí sotva plnoletý student tyká. Spíš jí to lichotilo.

,,Toho si nejde nevšimnout," tvrdil a skrz tu malou mezeru jsem viděla, jak si drze sedl na její stůl a dával si záležet na tom, aby z ní nespustil oči. ,,Zvýrazňuje linie tvého obličeje a ten tvůj dnešní kostýmek.... hmmmm. Výborná volba, ladí k tvým nádherným jantarovým očím."

Ronnie se zachichotala jak školačka. ,,I ty lichotníku!"

Přísahám, že v tu chvíli jsem čuměla s hubou dokořán a nebyla ji schopna zavřít. On jí nepokrytě leze do zadku a dělá to tak bravurně, že mu to prochází.

,,Co tě sem vůbec přivádí, Christiane?" zeptala se Ronnie tak nadšeně, jako by odpověď na tu otázku byla jediná věc, co ji kdy zajímala.

,,Hmmm, řekněme, že něco velmi delikátního," skoro až zavrněl, jak dál pokračoval v té své verzi svůdného hlasu. Upřímně mě děsí. Uviděla jsem, jak se k ní sklonil a šeptal jí přímo do ucha: ,,Udržíš tajemství, Ronnie?"

Ronnie byla tak vedle, že jsem čekala, že na něj na místě hodí spodní prádlo. Nakonec jen pomalu kývla. ,,Chtěl bych udělat důležitý krok ve svém životě a potřeboval bych od tebe radu. Možná ty tvoje brožurky by pomohly."

,,Samozřejmě," vyhrkla celkem nervózně a uslyšela jsem, jak se zvedla ze židle. Přesně podle plánu jí Ozera vylákal ke stolu s těma jejíma brožurkama, s kterýma si ve volnym čase hrála na školního poradce. Jenže skoro nikdo její služby jakožto poradkyně nevyužíval, takže v těch brožurkách měla pěknej bordel.

U toho stolu s brožurkami musela, ať chtěla nebo ne stát zády k tomu pidi skladu složek, kam jsem se měla dostat já. Ozera se pomalu přemístil za ní a řekl: ,,Víš, chci udělat něco šíleného, abych si život okořenil. Nejdříve jsem se rozhodoval mezi pořízením tetování nebo motorky."

To byl můj signál. Tiše jsem otevřela dveře a po kolenou se jimi proplazila. Dost mi v tom pomáhalo, že Ozera nerušeně mluvil dál. ,,Jenže došlo mi, že to je velice dětinské a jestli chci zaujmout jistou zralou ženu, která zasáhla mé srdce jako Amorův šíp, musím uvažovat dospěleji a udělat něco hodného uznání."

Ozero, to už trochu přeháníš, nemyslíš? Nerušeně jsem se plazila k Ronniině stolu a čekala jsem každou chvíli, kdy Ozera překročí hranici a Ronnie se nečekaně otočí. Jenže on ještě přidal, když si stoupnul těsně za ní a skoro se hlavou dotýkal jejího obličeje.

,,Jistě," broukla Ronnie a dál se hrabala příručkami. Zas jsem na to nevěřícně čučela s otevřenou hubou. Jak mu to může procházet? Nepokoušela jsem štěstí dlouho a pro jistotu další Ozerovy sváděcí techniky vypouštěla. Vlezla jsem pod Ronniin stůl a odtamtud už jsem lehce vklouzla do toho kamrlíku se složkami.

Tam už jsem se postavila a malou baterkou, kterou jsem si před Ozerovým vpádem do Ronniina kanclu sundala z kroužku klíčků, jsem si posvítila na regály se složkami. Tenhle přívěšek na klíče a baterka v jednom, kterou mi dal minulé Vánoce Eddie, se teď sakra hodil.

D... D... D... lítalo mi hlavou, když jsem prohlížela baterkou regály. Ronnie si nejspíš neudělala čas, aby to seřadila podle abecedy. Občas nechápu, proč ji Kirová dál zaměstnává.

,,...myslíš, že charita by byla tím vhodným pro mě?" zavnímala jsem taky jednou Ozeru a raději jsem nad tím ani nepřemýšlela a dál se soustřeďovala na najití složky s názvem Drozdov, Nigel.

No tak! Musí tady bejt milion složek? Nakrkla jsem se, zavřela oči a poslepu vytáhla jednu ze složek. Když jsem se pak podívala, stálo tam: Ivašková, Isobel. Na obalu byla přicvaklá fotka nějaké blondýny a přes to velký nápis: DŮVĚRNÉ. Hm, možná zajímavý, ale tahle složka mi zrovna nepomůže. Zahodila jsem jí zpátky a zkusila štěstí s dalšíma složkama. Na další už nápis DŮVĚRNÉ nebyl, takže ta bloncka nejspíš byla dcerunka nějakýho ropnýho magnáta, když s její složkou byly takový štráchy. Musela jsem tam být sotva pět minut, ale přišlo mi to jako věčnost a co teprve Ozerovi. Už mě to slušně vytáčelo. Papírování a já nejsme zrovna kámoši. Mohlo mě taky napadnout, že Ronnie to nebude mít nijak srovnaný. Můžu tady klidně bejt celej den a nenajít Nigelovu složku. Vztekle jsem do regálu strčila zhruba dvacátou složku, kterou jsem zkoumala. Dvakrát jsem to zrovna nevypočítala a povedlo se mi pár složek shodit.

,,Co to bylo?" ozvala se od vedle Ronnie.

Rychle jsem čapla složky, co spadly a naskládala je do regálu. Těžko říct, jestli to bylo štěstí nebo pech, ale zrovna mezi nimi jsem objevila složku Nigela. Strčila jsem si jí pod mikinu a tak trochu začala panikařit. Kam se tady sakra schovám? Ozera sice Ronnie zdržoval, ale zas tak blbá, aby se sem nepodívala, není. Rozhlédla jsem se a uviděla za jedním z regálů malé okno. Naštěstí dost velké, abych se tam vešla. Jenže budu muset k němu vyšplhat po regálu, abych se k němu dostala. A udělat to nehlučně a zároveň rychle je nemožný.

Moc jsem nad tím nepřemýšlela a zvolila rychlejší a hlučnější možnost. Rychle jsem vylezla po regále, otevřela okno a vylezla z něj. Kde skončím, je jiná otázka. Ronniina pracovna byla v druhém patře, s tím jsem už počítala, jen jsem doufala v nějakou římsu, okap, parapet nebo cokoli, čeho bych se mohla chytit nebo po tom slézt. Měla jsem víc štěstí než rozumu. Jak by řekl Teal'c z Hvězdný Brány: římsa tam VSKUTKU byla. Pevně jsem se jí chytla, zachytila se i nohama a pomalu z ní sešplhala. Z okna byly slyšet hlasy, takže to bylo určitě o fous. Možnost, že Ronnie si nedala dohromady, že se jí tam někdo vloupal, jsem však vyloučila. Nasadila jsem si kapuci na hlavu pro případ, že by sem Ronnie někoho poslala a rychle jsem zamířila pryč od budovy.

Zastavila jsem se teprve až před svým kolejním pokojem. Neodvážila jsem se ohlížet, protože bych na sebe ještě víc upozornila. Odemkla jsem rychle pokoj a vklouzla do něj ještě rychleji. Složku jsem hodila na postel a pro jistotu jí nafotila na znovu fungující mobil, kdyby mě náhodou chytli a uzmuli mi jí. Jakmile jsem dofotila, někdo zaklepal na dveře. Hodila jsem složku za topení. Blbější schovka mě v tu chvíli nenapadla. Dveře jsem pak otevřela na malou škvíru. Kupodivu za nimi stál Ozera. Vtáhla jsem ho dovnitř a skoro za ním práskla dveřmi.

Ozera se rozesmál. ,,Chováš se jak zločinec na útěku."

,,To skoro jsem," odvětila jsem.

,,Zdržoval jsem Ronnie, co nejdýl, aby se tam nedostala. A když se tam nakonec dostala, přesvědčil jsem jí, že tam vletěl pták a shodil seshora pár složek. Ta ženská nebude moc chytrá, sežrala mi to i s navijákem," pochlubil se skoro hrdě Ozera.

,,To jako fakt?" divila jsem se. Skoro mi to nešlo na mozek.

,,Jo, je to smutný," kývnul na to.

,,Nerada to řikám, Ozero, ale dneska si mi zachránil zadek," přiznala jsem neochotně.

,,To bych řek. Dlužíš mi minimálně jednu laskavost a jednou si jí určitě s radostí vyberu," slíbil a zakřenil se.

,,Jak jinak," řekla jsem a vytáhla složku zpoza topení. Hodila jsem jí opět na postel a tentokrát jsem si ji začala pročítat. Zvědavej Ozera se kupodivu přidal.

,,Neni špatnej," uznala jsem, když jsem poprvé uviděla toho slavnýho Nigela kvůli kterýmu kuju pikle hnedka od rána.

,,Je to tlama," řekl naopak znechuceně Ozera. Taky je to kluk, tak co od něj jinýho čekat.

První stránka se zdála v pořádku. Akorát některý položky mi tam přišly zbytečný.

Upřímně se začínám děsit, co by mohli vést v mý složce. Nedokážu si třeba představit, co mi napsali do položky víra. A Ozera na tom nemůže bejt o moc líp, ten tam musí mít něco jako: Křesťan jen podle jména a do kostela leze jen proto, aby prokázal, že není Strigoj. Dál ve složce bylo zhruba dalších deset stran. S Ozerou jsme si je rozdělili. Stačí, že narušujem soukromí toho chudáka už tak dost. Nemusíme jeho složku oba znát od začátku do konce.

,,Čistej jako lilie," řekl téměř zklamaně Ozera a zazíval. ,,Jen je vinnej tim, že mě unudil k smrti."

Zvedla jsem oči v sloup a naskládala rozházené stránky do složky. ,,Snad nežárlíš? Můžu ti připomenout fakt, že jestli si na Lissu ještě pořád myslíš, tak Dimitrij tě zavrhne ještě rychlejc než tohohle chudáka?"

,,Jseš si tim tak jistá? Třeba mě Belikov tajně zbožňuje," pokoušel se nejspíš vtipkovat, ale pak zvážněl. ,,A nežárlim. Jen se ujišťuju jako Belikov, jestli si nevyhlídla nějakýho blba. Jen tak pro tvou informaci jsem naopak rád, že se přese mě Lissa přenesla a zkouší to dál," dodal samolibě.

,,Hmmm, protože přenést se přes tvou úžasnou osobu je tááák těžký," řekla jsem sarkasticky.

,,Já vím," řekl úmyslně nafoukaně.

,,Zajímavý. Tak jestli ses přenesl i ty přes Lissu, tak proč to taky nezkoušíš dál?" vyzvídala jsem.

,,Nejsem zrovna materiál na chození a taky o žádný v blízký době nestojim," překvapivě se přiznal a já mu to věřila. ,,A ty máš co kecat. Vzájemně jste se s Belikovem kopli do prdele a podle toho, jak si vybavuju vaší bitku, tak doslova a tys ještě nevyužila svý nově nabytý volnosti a ještě po nikom neskočila? Věřim, že Ivaškov by zase zájem měl."

Že já kráva s tim začínala, upletla jsem si tak sama na sebe bič. ,,Adrian by měl zájem vždycky a o každou," odvětila jsem mu. ,,A jestli tě to vážně tak zajímá, tak žádnej vztah aktivně nehledám. Když něco přijde, tak to přijde. Když ne, tak ne. Žádná atomová věda. Stejnak jako dhampýrka jsem odsouzená k tomu, že jakejkoli muj vztah skončí rozchodem. A je mi to upřímně jedno. Lissa je přednější. Proto jí chci zařídit rande s Nigelem. Aspoň ona si zaslouží být šťastná. Ať si je to klidně s timhle královskym synáčkem nebo kymkoli jinym. Hlavně ať si vybere sama a nenechá si do toho od nikoho kecat." Během tohodle výlevu jsem koukala všudemožně, teprve až jsem skončila, jsem se podívala na Ozeru a překvapilo mě, že mě se zájmem poslouchá. ,,Co je?"

Ozera pokrčil rameny. ,,Jen se nestačim divit. Ještě teď si pamatuju, jak jsi byla silně proti tomu, abych si s Lissou kdy začal. Málem si mě tehdy zmlátila."

,,A diviš se? Nejsi zrovna partie století," řekla jsem se smíchem a pak pokrčila rameny. ,,Zkrátka jsem se poučila. Sice jsi magor, ale k Lisse ses vždycky choval dobře."

,,Dostávám právě infarkt nebo jsi dneska rovnou podruhý uznala, že jsem něco udělal dobře?!" upřímně se vyděsil a chytil se v místech, kde má srdce, jako kdyby fakt čekal infarkt.

,,Jo, uznala. Ale moc jsi na to nezvykej," varovala jsem ho.

,,Škoda," zalitoval a pak se zase vrátil k hlavnímu tématu rozhovoru. ,,A dochází ti, že Belikov vůči Lissinejm vztahům tak benevolentní nebude?"

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Copak neznáš heslo dhampýrů? Oni mají přednost. Dimitrij se jen dělá. Je pravda, že je teď trochu jejím bezpečím nezdravě posedlej, ale určitě by ustoupíl, kdyby se Lissa do někoho šíleně zabouchla. Nicméně... by mu určitě nezapomněl barvitě líčit, jak ho zabije, jestli jí ublíží a zjistit si o něm i v kolik vstává a chodí spát. Takže hádám, že tohohle Drozdíka čeká hodně práce, aby ho nějak přesvědčil," tak trochu jsem prorokovala a zároveň toho kluka litovala. ,,Takže... bychom tady neměli vykecávat jak dvě holky a konečně tu složku soudruhovi přinést. A představa, že s tebou právě vedu něco jako dospělej rozhovor, mě neuvěřitelně děsí," přiznala jsem a zvedla se s vyděšeným výrazem z postele se složkou v ruce.

Ozera se taky zatvářil vyděšeně, když mu došlo, že tady pár minut vážně vedeme (ne)normální rozhovor a skoro z postele vyskočil. ,,Nápodobně," souhlasil.

S tím jsme se bez dalšího slova přemístili k Lissině pokoji. Dimitrij tam na posteli sledoval nějaký fotbalový zápas a Lissa sedící u stolu se tvářila stále uraženě, ale periferně taky zápas sledovala. Když mě s Ozerou spatřila, tak vyskočila od stolu tak nadšeně, že se málem nakopla do nohy. Dimka nad tím pouze pozdvihnul obočí a snažil se dělat, že pozornost věnuje jenom zápasu. Já věděla své. Učila jsem se holt od nejlepšího, takže jednoduše poznám, že Dimka zvládá sledovat zápas a zároveň sledovat, co se děje v místnost i okolo ní. Naschvál jsem to otestovala tím, že jsem Nigelovu složku hodila kousek od něj. Bůh Akademie složku chytil za letu jako nic a ani nepotřeboval odvrátit zrak od určitě strhujícího zápasu Arsenalu proti Manchesteru. ,,Tady máš svůj důkaz, soudruhu," okomentovala jsem to.

Dimitrij se zamračil a aniž by se pořádně na složku podíval, zeptal se: ,,Tos ukradla?" Neuvěřitelný. Nedivila bych se, kdyby zvládal sledovat i kde přesně pavouk na stropě požírá mouchy bez toho, aby se namáhal zvedat hlavu.

,,Přirozeně," úmyslně jsem ho vytáčela. ,,A Ozera pomáhal."

Dimitrij se nad tím ani nepozastavil. Prkotina, že asi podruhý v životě jsem spolupracovala s Ozerou, ho přece nemůže překvapit.

Zato Lissu ano. ,,Vy dva jste spolu kradli a Chris navíc v kvádru? A konec světa náhodou nenastal?"

,,Nastal, ale lidi jsou svině a rozhodli se ho ignorovat," postěžoval si uraženě Ozera.

Kupodivu soudruh nevidí přes objekty, takže se dokonce obětoval tím, že složkou listoval jako normální osoba. Lissa se ani nezajímala, co přesně jsme ukradli. Chtěla toho pro vlastní bezpečí vědět, co nejmíň nebo by nás všechny tři zaškrtila na místě a nejsem si úplně jistá, jak by dopadla, kdyby se pokusila uškrtit Dimitrije.

,,Tak co?" zeptala jsem se, když to vypadalo, že Dýmka s prohlížením složky skončil.

,,To mi nestačí," shrnul to do jedné věty. No... možná jsem soudruhovu toleranci přecenila...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Seryn Seryn | Web | 12. února 2014 v 2:21 | Reagovat

Dimka je bůůůh - nemohla jsem si to odpustit :-D Rose, CHristian a dospěláckej rozhovor? to mi nějak nejde dohromady teda :-D jinak souhlasím s Christianem. Nigel je fakt tlama - připomíná mi z Sherlocka Moriartyho, není to on?
no jdu se zase učit, za pár hodin důležitá zkouška, tak ať něco ještě přečtu. Budu se těšit na další kapitolu :-)

2 Illandris Illandris | Web | 13. února 2014 v 17:24 | Reagovat

Ale, že by se Rose začal líbit Christian? To by byl rozhodně zajímavej pár:) A Dimka mě na konci fakt dostal, zajímalo by mě, co by si představoval. Doufám, že Rose s Christianem vymyslí ještě nějakou další lumpárnu. A jestli bude ve filmu víc jejich scén, tak se na něj těším ještě víc :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.